Skip to content

Umíme být šťastní?

Jako už stokrát předtím, jsem jela dát prádlo do prádelny k jedné místní slečně.  Oprášila jsem pár slov v indonéštině, protože neumí ani slovo anglicky. Komunikace se nedařila ani předtím, protože když jsem si svůj dotaz přeložila na překladači a ukázala jí telefon, stále se jen usmívala. Neumí číst.

Abych vám popsala místní obyčejnou prádelnu. Malý výklenek se stolem na žehlení, skříňkou na čisté prádlo a starou matrací na zemi. V zadní části je schovaná malá místnost s další matrací, starou pračkou a zároveň i kuchyní a koupelnou. Malou místností myslím opravdu 2×3 metry se vším všudy.

Zastavte se a začněte žít!

Slečna má syna, kterému jsou asi 4 roky. Kdykoliv jedu kolem, ona pracuje a dítě sedí na zemi, hraje si stále s jednou hračkou, nebo spí na špinavé matraci. K večeru si sedne na zem zbytek rodiny, který má vedle malý krámek. Tyto obchůdky fungují tak, že oni si zboží nakoupí a vám ho prodají třeba o 3-4.000 Rp dráž.

Napadlo vás, že to vyznívá, jako lítost? Kdepak… Tady jde totiž jen o majetek a peníze, to ti lidé většinou nemají. Já jim naopak závidím. Závidím jim jejich pohled na život a to „přirozené štěstí“. Závist sice není hezký pocit, ale když se člověk na chvilku zastaví, zjistí, že oni mají mnohem víc.

Život v České republice mě naučil jedno. Zapadni do očekávaného průměru a budeš „tak nějak“ přežívat, nebo jdi studovat a do té doby žij ze vzduchu, jinak to nejde. Tomu mám věřit? Ne ne.. Takto to fungovat nebude. Každý nám od malička říká, jak něco bylo, je a bude.

Evropský standard je jednoduchý:

  • Musíš se dobře učit, abys našel dobrou práci.
  • Musíš mít dobrou práci, abys měl dobrý plat.
  • Musíš mít dobrý plat, abys měl vlastní byt.
  • Musíš mít vlastní byt, abys mohl založit rodinu.
  • Musíš dětem dát dobrý příklad, aby se dobře učily… a tak dále…

Jenže tyto věci se pro nás stávají natolik podstatné, že jsme vlastně zapomněli na to opravdu důležité. Žít ten život, který máme.

Většina dětí zde nemá možnost jít studovat, protože je to drahé a oni musí pracovat. Proto není nezvyklé, že vám bude u stánku benzín tankovat pětiletý kluk, nebo váš řidič bude mít čerstvých 15 let.

Abych to tedy shrnula. V prvních dnech mi vrtalo hlavou, z čeho je ona tak šťastná. Peníze má tak akorát na pokrytí základních věcí. Od rána do večera pere a žehlí prádlo a platíte 5.000 Rp za kilo (10 Kč). Při každém dešti musí všechno schovat a při prvním sluníčku zase pověsit (přeháňky tu jsou klidně desetkrát za den). Nikdy ale neřekne: „To byl zase ten, mám hroznou práci. Všechno je hrozný, špatný…“

Je to jednoduché, ona je ráda za ten život. Že si může večer hrát s klučinou na zemi, že dneska udělala svoji práci a má vyřešený další den. Ano je to tak. Pouze další den. Místní nepřemýšlí dopředu. Oni vyřeší své věci teď a až přijdou další problémy, budou je řešit. Ale nelámou si hlavu s tím, co bude za týden, rok, deset let. Žijí okamžikem, a to je to tajemství!

Proč se lidé trápí tím, že neseženou dobrou práci, pokud něco neudělají už deset let dopředu?

Díky zavedeným standardům, zapomínáme žít.

Můj den vypadal asi následovně.

Ráno prosím ještě o pět minut spánku, protože jsem do rána dodělávala práci, která prostě musí být hotová. Chystám si snídani a vařím kávu. Snažím se rychle napravit kruhy pod očima, protože mám v práci schůzku a nikoho nezajímá, že jsem vše chystala a spánku jsem tedy mohla věnovat tři hodinky. Sedám si ke stolu s vlažnou kávou. Už si dávám do pusy lžičku s ovesnou kaší a kouknu na hodiny. „To už je tolik?!“ Musím na tramvaj. Samozřejmě mi můj spoj ujíždí před nosem a já přemýšlím nad stydnoucí kávou na stole a dalším dnem v práci.

Otevírám dveře od kanceláře a místo úsměvu, vidím kyselé obličeje svých nadřízených a stejně dobře naladěných kolegů. Projíždím hromadu papírů na stole a dělám si kávu s nadějí, že si ji v klidu vypiju. Spletla jsem se. Otevírám počítač s desítkami nepřečtených e-mailů, které zajisté všechny spěchají a musí být vyřešeny hned. Tak to přeci funguje? Všichni chtějí mít všechno hned…

Hodím do sebe oběd u počítače, protože každá pracovní minuta se tu očividně cení a pokud nepracujete, šéf má v hlavě stopky na polední pauzu. Kolem páté vedení odchází domů. Má své plány, rodiny. Většinou to zakončí nějakým úkolem na zítra ráno. Chcete se někam posunout? Tak to snad nebude problém. Nebo se vám to nelíbí? Otočím hlavu zpět k počítači, který ukazuje půl 6 večer. Jistě, stihnu to. A kolotoč se točí a točí.. A další mé dny jsou pryč..

Nestíhám své kamarády, nestíhám jet domů za rodiči, protože tu práci prostě musím mít v pondělí hotovou. Chci mít přeci dobrou práci, vlastní byt, dobré peníze a takové ty věci, které se očekávají.

Lidé si kupují domy, aby měli kam dávat věci.

Zapomněla jsem ale to nejdůležitější. Jít s kamarádem na pivo, když ho opustila holka. Zastavit se domů za mamkou, když jsme se už půl roku neviděly. Jít si zaběhat do parku, vyrazit na víkend na kešky někam za Prahu.  Vyspat se víc, jak tři hodiny.

Nezapomínejte být přirozeně šťastní a dělat to opravdu důležité. Je lepší si v šedesáti prohlížet svůj krásný, drahý byt nebo rodinné fotky z dovolené? Vybavovat si každodenní koukání do kalendáře s myšlenkou: „Ať už je pátek.“, nebo vínko s kamarádkou?

Každý má své priority, ovšem začínáme se stále zajímat o to, co bude. Nezajímá nás přítomnost, a to jak to je skvělé teď. Zastavte se…žijte… 🙂

 

3 komentáře

  1. Markéta Markéta

    Dobrý den,
    je možné na Vás dostat kontakt?
    Děkuji a hezký den Markéta

  2. Děkuji za krásný pohled na tok času. Krásně napsané, vyzařuje z toho Vaše vnitřní pohoda. Děkuji Vám. Přeji Vám sluníčkem prozářený den Jinka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close