Skip to content

Nespadli jsme, už jsme na Bali!!

Tak už to mám za sebou. Moje druhá cesta letadlem a rovnou na druhou stranu světa. Vystupuji z letadla v Denpasaru a čekám spolu s velkým davem lidí na kontrolu pasů a víz. Držím se jediné rady co mám a tou je: „Stále se usmívej.“ Přicházím k pánovi s kamenným výrazem, bere mi pas a něco povídá svému kolegovi a oba studují mé vízum. V tu chvíli jsem docela zamrzla, protože kdyby mi cokoliv chtěl vysvětlit, tak díky mé ne-znaloti jazyka si moc nepopovídáme. Z kamenné tváře najednou přešel na vřelý úsměv a gestem mi naznačil, abych pokračovala. S hlubokým nádechem jsem prošla a hledala svá zavazadla.

Věděla jsem, kde mi vydají batoh, ale kde je surf, který jsem převážela, to jsem neměla tušení. Pokud se tady na něco zeptáte, rozhodně dostanete odpověď. Všichni jsou ochotní a mají velikou snahu vám poradit, bohužel občas odověd neznají a tak to aspoň zkusí a někam vás pošlou. Na první pokus jsem byla poslána k pásům, kde vyzvedáváte běžná zavazadla. Po pohledu na otvor, ze kterého zavazadla vyjíždí, mi bylo jasné, že pokud ze surfu neudělali tři menší, tak se tudy nedostane. Hledání pokračuje. Ptám se druhého pána a ten mě posílá na druhou stranu haly. Vzdvám to. Čekám na svůj batoh a sleduji zaseknutý pás se zavazadly a hlasité houkání přes celou letištní halu. Personál letiště se usmívá a čeká, až se batohy samy odseknou a pás pojede dál. Nic se asi patnáct minut neděje. Najednou jeden z cestujícíh vyskakuje na pás a za potlesku ostatních cestujících začíná trhat zaseknutý batoh. Uklání se a slézá. Pás se za půl minuty zasekává znovu. Po dalších deseti minutách přibíhá někdo z pesonálu a po utrhnutí části batohu je vše zase v pořádku. Beru svůj batoh. Nikdy bych nečekala, že 15 kilo je nějaká váha, ovšem pronese se to.

Batoh mám, pokračuje hledání surfu. Chodím zmateně po letišti a najednou vidím svůj surf spolu s dalšími na zemi a okolo pobíhá pán a mává na okolí. Cítím se jako vítěz, ovšem čeká mě další překapení.

Abych prošla další kontrolou, musím vyplnit vstupní dotazník. Bude to pár jednoduchých otázek, to zvládnu i v angličtině. Omyl, dotazník je v indonéštině. Asi jsem se měla naučit více jak větu „Dala bych si jedno pivo.“. Chce se mi brečet, protože jsem na letišti od výstupu už teď skoro přes dvě hodiny a navíc skoro sama. Po prohrabání několika stolů nacházím dotazník v angličtině a pokračuji. Předávám ho kontrole a ta ho bez mrknutí oka odkládá na hromádku. Kdybych napsala, že jsem královna zeměkoule, nikdo si toho nevšimne.

14555962_1023845054399747_1642611238_n

 

V dálce už vidím východ a dostavuje se pocit klidu. Když jsme vycházeli z letiště, tak se na nás doslova vrhli všichni taxikáři na letišti. S úsměvem odmítáme a jdeme k autu naší hostitelky.

Byla už tma, takže dopravní stuaci jsem mohla vidět jen částečně, ovšem netušila jsem, že to další dny bude opravdu zážitek.

 

1 komentář

  1. Radmila Bielčiková Radmila Bielčiková

    Jo jo přílet byl fajn, vrazili mi hřebíčkové cigarety a jeli jsme do kosu. Byli 2 hodiny ráno a vlhko a teplo a klid a úsměvy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close